povídky

smutná...

5. dubna 2011 v 21:33
Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi
Kluk - Vážně? Ty?
Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka
Kluk -
Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?
Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků
Děvče - OK dobře
Kluk - Jo….
Děvče- Hej .. mám otázku..
Kluk - ok , Ptej se
Děvče- Jak moc mě miluješ?
Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!

Smutný příběh 2

9. dubna 2010 v 21:29
21634853
Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi

Hezký příběh

31. března 2010 v 22:07
http://th00.deviantart.com/fs19/300W/i/2007/279/7/3/Blacksmith_by_KelseyLynn.jpg
Žil jednou jeden malý chlapec, který měl velmi špatnou povahu. Otec mu dal do kapsy hřebíky a řekl mu, ať vždy, když se rozzlobí, zatluče hřebík do plotu vzadu za domem. První den chlapec zatloukl 37 hřebíků. Za několik týdnů se naučil kontrolovat svůj hněv. Zjistil, že jednodušší je ovládat zlost, než zatloukat hřebíky. Nakonec přišel den, kdy se chlapec ani jednou nerozhněval. Řekl to otci a ten mu navrhl, aby vždy, když se celý den nerozzlobí, vytáhl jeden hřebík. Dny míjeli a chlapec po čase mohl říct otci, že v plotě nezůstal ani jeden hřebík. Tehdy vzal otec chlapce za ruku a odvedl ho k plotu. Tam mu řekl: Udělal jsi dobře chlapče, ale podívej se na ty díry v plotě. Ten plot už nikdy nebude takový, jaký byl. Když řekneš něco ve zlosti, zanechá to stejné jizvy, jako když zabodneš do člověka nůž a vytáhneš ho. Nezáleží na tom, kolikrát řekneš lituji, rána stále zůstává. Rána způsobená slovem bolí víc, než fyzický úder. Přátelé jsou vlastně velmi vzácné drahokamy. Rozveselí tě, když máš starosti a vždy jsou ochotni otevřít ti své srdce.

Nic není,jak to vypadá... 1.díl

15. března 2010 v 20:19 | Kýťa
Tak je tu 1.díl mojí první samostatné povídky.(Většinou píšu s **-L.U.C.I.K.E.M-**).
Byla bych ráda kdy by jste si jí přečetli a do komentů napsali svojí kritiku...

Otevřela jsem oči.První pohled padl na okno.Jediné co jsem viděla,byly míhající se stěny tunelu.
"Ahoj"ozvalo se z druhé strany.Otočím se.Naproti u dveří seděl hnědovlasý kluk s modrýma očima....trochu zvláštní překvapení po hodině spánku....
"Ahoj"odpovím. "Co děláš ve vlaku do Londýna?"ptá se."Proč se ptáš?""No holka,která jede do Londýna s dvěma kufry,maloucestovní taškou a taškou přes rameno,to se jen tak nevidí:-)" "Aha....mno jedu za bráchou na zbytek prázdnin a pak studovat a ty v tomhle vlaku děláš co?" "To je ale náhoda:DJá jedu k tetě a pak taky studovat!U tety budu budu celý ty 4 roky bydlet" "Koukám,že jsme na tom stejně."usmála jsem se.
"A jak se jmenuješ?" "Thomas a ty?" "Týna:-)"
"To je hezký jméno a můžu ti říkat Týnko?" "Jo proč ne?:)" Povídali jsme si celou cestu a ta nám hezky ubíhala.
"AAA už jsme tu" "No jo ani jsem si nevšimla,Tak popadni svoje kurfy a jdem!:)" vzali jsme

smutný příběh

17. ledna 2010 v 19:08
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
 
 

Reklama